Zajímavosti Posilovna? To je láska, která je s vámi jako nejvěrnější pes Vydáno: 24.09.2019

Posilovna? To je láska, která je s vámi jako nejvěrnější pes

Tak už je to tady. Rozchod. Cože? Ano, rozchod, právě jste dostali kopačky. Ať už je v tom zamotaný kdokoliv, bolí to jako čert. Přítelkyně, přítel, manželka, manžel. Kdo si tímhle ještě neprošel, zřejmě na něj tahle „příležitost“ sáhnout si na dno nebo se k němu hodně přiblížit čeká s velkou pravděpodobností v záloze. Ano, můžete se sice ujišťovat, že ve vašem vztahu je všechno, jak má být, ale čas je nelítostný a narušuje třebas i dlouholeté vztahy s neochvějnou jistotou rzi požírající ocel, která byla kdysi pevná a silná jako ocelová lana poutající most přes nekonečně široký vodní tok. A najít ten správný antikorozní nátěr? To není někdy snadné ani pro životem ostřílené a zkušené dvojice.

Takže rozchod. Jasně, mohli jste něco udělat jinak. Mohli jste se víc snažit, zkusit ještě chvíli živit doutnající uhlíky dříve plápolajícího a sálajícího ohně. Je to však už jen přetvářka, hra s jasným koncem, namlouvání si něčeho, co se už neuskuteční. A vy to víte. Je prostě konec. Až se definitivně za vaším dříve milovaným člověkem zabouchnou opravdové anebo jen pomyslné dveře, máte to černé na bílém.

Najednou jste sami. Sami se sebou, s mořem více či méně bolestných vzpomínek a se směsicí těch nejroztodivnějších pocitů. Chvíli brečíte, upadáte do depresí, myslíte si, že je konec světa. Pak se dáte dohromady, ulevíte si nadáváním a konstatováním, že to všechno zvládnete. A pak zase pád na dno, černé myšlenky a samota, co tíží. Pár dnů, týdnů a někdy i měsíců prostě sedíte doma anebo se ve společnosti přetvařujete, že jste strašně happy. Teď je ale všechno ještě čerstvé a doslova nic není tak jako dřív. Ta nicota se na vás valí jako rozjetý buldozer a svými pásy drtí vaše dosavadní snahy ustát slabost, která vám svírá hrudník a pod jejíž tíhou vám podklesávají kolena. Chvíle temnoty na chvíli zaplaší kamarád nebo kamarádka či dobré posezení, ale vy stejně cítíte, že se z vás tak trochu stal osamělý pěšák. A láhev vína? Zdánlivě dobrý nápad se záhy ukáže fiaskem, to když vám alkohol rozjitří niterní pocity a nabrousí je do podoby ostnatých hvězdic, které drásají vaši mysl jako otevřenou ránu s nelítostným potěšením zbavit vás soudnosti. Toho, čeho jste se chtěli zbavit, se stalo oceánem, ve kterém se topíte jako bezmocný hmyz.

„Sakra, taška na trénink,“ uklouzne vám jednoho dne bezděčně ze rtů, když kvůli hledání nějaké drobnosti nakouknete do skříně. Vedle leží rukavice. Vezmete je do rukou a prohlížíte, jak jsou ošoupané z bezpočtu tréninků, které jste v nich odcvičili. To když mluvíme o mužích nebo o mužích a ženách dohromady. Anebo odcvičily. To zase v případě, že by tyhle řádky četly pouze ženy. Čeština zkrátka rozlišuje mužský a ženský rod, zatímco do škatule s názvem „Rozchod s láskou“ jsme všichni nasoukání nemilosrdně a bez rozdílu. Rukama prohrábnete tašku a vylovíte permanentku do posilovny. Jak už je to vlastně dlouho, co jste byli naposledy cvičit? Možná pár týdnů, ale najednou se to zdá jako celá věčnost. Zkoumavě a s obavami, které se záhy potvrdí, nakouknete do zrcadla, jak jste na tom s formou. Ta skutečnost je hrůzná a vy se jen nevěřícně ptáte. „Tohle jsem doopravdy já? Začnu ještě dneska. Musím. Takhle to už dál přeci nejde.“

Je to jako střih ve filmu. Před chvílí jste seděli doma na zemi u poloprázdné skříně, ze které si váš miláček odnesl svoje věci. A teď stojíte před branami do světa, který jako by se vám v nějakém záhadném mezičase na chvíli ztratil ze zorného úhlu. Nebo v něm snad přece jen byl? Láska nasazuje růžové brýle, rozchod černé. Zdá se tedy, že je jasno ve věci, proč jste na ten báječný svět s charakteristickou atmosférou zapomněli. Jedno stisknutí kliky, jedno letmé zaváhání, ale už jste uvnitř. Váš dobrý přítel čich vysílá do vyhladovělého mozku signály, že jste tu správně. Vůně činek a kovového nářadí, vůně koženkových potahů, vůně koberce, vůně všech těch koktejlů a tyčinek, co se prodávají za pultem na baru. Připadáte si jako vysloužilý veterán, který se znovu vrací na místo, které měl tolik rád. Říkáte si, že to půjde jako dřív, ale co to? Zátěž na čince ztěžkla a hlavou se vám honí myšlenky na vaši bývalou lásku. Když se nakonec chystáte odejít, tak si uvědomíte, že jste stihli jen pár sérií s neskutečně mizernou váhou. Emocemi ztěžklá činka vás přišpendlila k lavičce a ukázala, jak moc vaše hlava rozhoduje o její skutečné váze.

Druhý den ve škole nebo v práci a vy přemýšlíte o tom, že to asi stejně nemá cenu. Že je lepší to nechat být a jen tak se poflakovat. Proč se vlastně trápit, když to stejně nejde? Uvažování vám překazí myšlenka na to, jak báječně jste kdysi v kontrastu s tím člověkem v zrcadle vypadali. Ta představa se dostaví nečekaně a s plíživou obratností sobě vlastní vás přiměje k tomu, abyste se začali soustředit na vás bývalý denní rituál. Na jídlo, na trénink, na odpočinek, na pevný denní režim. Ta představa je jako šém, který oživuje mocného Golema.

Příště už jde všechno lépe. Stále nic moc, ale síla se lepší a svaly poslouchají známé povely. Domů si nakoupíte konečně pořádný nákup a s potěšením sledujete, jak se vybílená lednice a potravinová skříňka mění v chrám zářivého zdraví, síly a svalů. Najednou máte více energie, více plánů, lépe spíte, lépe relaxujete, lépe se soustředíte. Je to trochu jako znovuzrození, i když těžce vykoupené a neohrabané jako právě narozené hříbě. Co víc si v tuhle chvíli přát.

Jedna vlaštovka jaro nedělá, ale pokud se k ní přidávají další, je to sakra znát. Tak jako vaše tréninky. Postupujete v nich pomalu, zvolna a snažíte se je nevynechávat. Týdny ubíhají a s nimi i tréninky. Tak jako dřív. A pak se znenadání, snad když se nikdo nedívá, všechny ty dny jako tenké pramínky rozrostou a spojí do nádherné řeky spokojenosti, vyrovnanosti a nalezení vašeho ztraceného Já. Na druhém břehu té řeky na vás čeká někdo milý. Je to nová láska, nový blízký člověk. A tak mu podáte roku a společně postavíte váš nový most. A dáte mu dobrý antikorozní nátěr. Takový, který tentokrát vydrží. Vždyť láska za to stojí. A víte, proč ji máte? Protože jste dokázali vstát, sebrat se a zabrat ve chvílích, kdy to bylo potřeba. Posilovna a trénink vám daly řád, abyste znovu objevili hodnotu svého opravdového Já. Naučili jste se vážit si sami sebe. Našli jste v sobě skutečnou sílu, takovou, která ukazuje cestu správným směrem i v tom nejrozbouřenějším přívalu vodního živlu. Unikli jste, našli sami sebe, vyhráli nad slabostí a osobnostně vyzráli.

V nekonečném toku času se svět kolem nás neustále mění. Nic nemlže zůstat stále zcela stejné, ale může to existovat v jiných podobách, které nám dávají jistotu, po níž všichni tolik toužíme. Jsme jako magnety, které jsou přitahovány k posilovně stejně neomylně, jako střelka kompasu k severnímu pólu. Ta síla je nevysvětlitelná, neuchopitelná, když ale zavelí, rádi a s láskou se jí podřídíme, abychom znovu zakusili to blaho pramenící z prosté podstaty ponořit se do tréninku. A také proto, aby nám ocel a železo znovu dokázaly vdýchnout život a naplnit jej sportovní krásou. Posilovna je tady napořád a věčná. Je to zástupné slovo pro jakýkoliv chrám kultu těla. Můžete ji zrušit, přestěhovat, vyměnit v ní stroje, šatní skříňky či cokoliv jiného, ale jistotu, že na vás ta vaše někde čeká, nikdy neztratíte. Je jedno, kdo jste. Zde v posilovně můžete být kýmkoliv. Vědcem, co si nikdy moc nenakládá, kulturistou, který dolaďuje soutěžní formu, slečnou, jejíž křivky berou dech i otrlým svůdníkům či maminkou, která znovu začala cvičit po narození dítěte. Jedno ale budeme mít všichni společné. Posilovnu. Lásku, která bude s každým, kdo si o to řekne, jako ten nejvěrnější pes.